Reflexím věnujeme pozornost, protože tvoří zásadní část učebního procesu. V rámci reflexe máme čas promýšlet, co nám program přinesl ve vztahu k cílům programu nebo pro náš osobní posun. Pomáhá nám uvědomit si, co se dělo a jak jsme to prožívali, a odvodit z toho poznání, které můžeme uplatnit příště. Někdy se říká, že pokud nenastane reflexe, nenastává učení.

K čemu reflexe slouží

Ve fázi reflexe účastníci a účastnice reflektují svůj posun na několika úrovních:

• Co jsem se naučil/a o sobě? Jaké vědomosti jsem získal/a? Jaké své dovednosti jsem posílil/a?
• Co jsem se naučil/a o naší skupině? Co jsme se naučili o participaci? V čem jsme se jako skupina posunuli? Co uděláme příště jinak?
• Co jsem se naučil/a o světě či o tématu? Co nového vím? Změnily se nějak mé postoje k danému tématu?

Reflexe nás může vést také k uvědomění, že a jak se učíme. Díky tomu pak můžeme své učení vědomě řídit. Reflektujeme tedy i proces samotný:

• Co mi pomohlo se o sobě/skupině/tématu naučit něco nového?
• Co jsem se naučil/a o tom, jakým způsobem se učíme?
• Jsou nějaké věci, které bych se chtěl/a naučit lépe? Co by mi k tomu pomohlo?

Jak zaměřit reflexi

Pokud se nechcete spolehnout na to, že si v aktivitě „každý něco najde“, ale sledujete konkrétní cíle, je potřeba se na reflexi dobře připravit. Měli byste si vyjasnit, zda se zaměřujete spíše na procesy ve skupině (spolupráce, komunikace, řešení problémů atp.), anebo na nějaké tematické cíle.

Pro naše potřeby je nyní relevantnější rovina tematických cílů. Základem je si cíle programu stanovit co nejkonkrétněji. Pokud se skládá z více navazujících aktivit, pomáhá formulovat si cíl či cíle pro každou z nich. Celý program musíte pak mít cíle v hlavě a vést jej tak, aby k nim směřoval. V reflexi to pak platí dvojnásob. Zejména zážitkové aktivity často nabízejí velké množství směrů, kterými se můžete při reflexi vydat. Vaším úkolem je skupinu držet v mantinelech, které povedou k naplnění záměru, se kterým jste program zařadili.

Jak strukturovat reflexi

Abyste vytěžili zkušenost, kterou účastníci a účastnice v rámci programu získali, měli byste projít několika návaznými kroky. Jejich uvědomění vám pomůže připravit si strukturu reflexe – ta obsahuje čtyři hlavní fáze. Pro každou z nich si připravíte otázky a případně i zařadíte nějaké techniky. Platí přitom, že je potřeba myslet na cíl a formu – je klidně možné některou z částí vypustit, na jinou dát důraz apod.

• Odvětrání emocí: Zejména po zážitkových aktivitách, které vzbuzují emoce a představují pro účastníky silný prožitek, je vhodné začít celou reflexi odvětráním emocí. Je to významné pro to, aby se jednotlivci i skupina dokázali soustředit na přemýšlení o prožité zkušenosti.

  Příklady otázek: Jaké to pro vás bylo? Co ve vás teď nejvíce rezonuje? Když se podíváte zpátky na to, co se v průběhu programu odehrálo, co tomu říkáte? Jak jste se cítili, když…?

• Popis děje: V druhé fázi se zaměřte na to, aby si účastníci/ice připomněli/y, co se v průběhu aktivity odehrálo. Ptáme se otázkami Co? Kdo? Kdy? Kde? Jak? Jedná se tedy o popisné ohlédnutí. Umožníte tím všem sjednotit si pozorování, doplnit si jej i o dění, kterého třeba nebyli přítomni všichni. Předchozí a tato fáze umožní, že začnete reflexi zeširoka, abyste zachytili to, co je pro účastníky a účastnice nejživější a nejdůležitější. Záběr zužujete až v následujících fázích.

  Příklady otázek: Co se dělo v průběhu programu? Co jste zažili?

• Zobecnění zkušenosti: Další fáze by měla umožnit zkušenosti účastníků/ic z aktivity přetavit v nějaké obecnější téma. Zde zužujete z velkého množství motivů, které účastníci/ice pojmenovávali/y v předchozí fázi, a zaměřujete jejich pozornost k tématům, která jsou relevantní pro cíl, se kterým jste aktivitu zařadili.

  Příklady otázek: Co se osvědčilo, co naopak nefungovalo? Co to znamená, že jste se v daný okamžik zachovali takto? Co jste se v této části o sobě/o skupině dozvěděli?

• Ponaučení pro příště: Reflexi končíme tím, že podpoříme účastníky a účastnice v tom, aby si pojmenovali, co si z této zkušenosti odnášejí, a vztáhli to k nějaké budoucí aplikaci – ať už ve svém osobním životě, či v životě skupiny. Držíme se přitom stále směřování k cíli, který jsme aktivitou sledovali.

  Příklady otázek: Když jste zažili toto, co si z toho můžete odnést? Jak využijete, co jste se naučili? Co se potřebujete naučit, abyste si příště v podobné situaci věděli rady? Jaké budou vaše další kroky, které teď uděláte/které uděláte příště jinak?

Než s přípravou reflexe začnete, je potřeba si uvědomit, že se může mírně lišit práce s reflexí v závislosti na tom, jakou formu programu volíte. Jinak budete postupovat v programech, které jsou zážitkové, jinak v takových, které jsou postaveny na modelu Evokace­ – Uvědomění si významu informací ­– Reflexe (E­-U­-R). Hlavní rozdíl lze spatřovat v tom, že u zážitkových aktivit je mnohem významnější první fáze. U zážitkových her, které jsou většího rozsahu, se také klade větší důraz i na důkladnější popis toho, co se odehrálo. U E­-U­-R aktivit byste měli zase myslet na to, abyste se v reflexi důsledně vrátili k evokaci, aby měli/y účastníci/ice možnost srovnat a propojit staré informace a dojmy s novými. Na základě tohoto srovnání pak přetváří dosavadní strukturu svého poznání.

Příklady práce s reflexí: Podívejme se nyní na příklad, jak pracovat s reflexí u zážitkové aktivity a jak u aktivity postavené na modelu Evokace–Uvědomění si významu informací–Reflexe. Využijeme k tomu programy z této příručky Sabira a Halit a Kdo utíká z Konga? Kdo utíká z Konga? Tento program je vystavěn ve struktuře Evokace – Uvědomění si významu informací – Reflexe (kapitola 3.1). Zajímá nás, jakým způsobem je zde realizována reflexe. Cíle programu jsou dva: Účastníci a účastnice porozumí širším důsledkům války pro různé aktéry, kteří jsou do konfliktu přímo či nepřímo zapojeni. Zvažují, komu válka slouží a kdo naopak slouží jí. Účastníci a účastnice si skrze seznámení s aktéry zapojenými do konfliktu uvědomují propojenost současného světa. S vědomím těchto cílů jsme připravili reflexi, která k jejich naplnění směřuje. Jelikož se nejedná o zážitkový program a ani aktivita samotná nebyla nějak emocionálně náročná, nezařazujeme odvětrávání emocí (fáze 1). Na začátku reflexe se vracíme k aktivitě, která nám přinesla nové informace (z textu, od ostatních lidí ze skupiny). Účastníci a účastnice popisují, co se dozvěděli, co je zaujalo. Jedná se o fázi věnující se popisu děje (fáze 2). Používáme otázky: Co vás zaujalo? Co jste se o vztahu mezi aktéry a konfliktem či aktéry navzájem dozvěděli nejzajímavějšího? Takto shrnuté informace, které skupina získala z programu, společně v diskuzi zobecňujeme (fáze 3). Jdeme k podstatě věci – zajímá nás, čím se vyznačují aktéři, kterým konflikt nejvíc přináší, čím ti, kterým nejvíc bere. Ptáme se: Co mají aktéři společného? V čem vidíte nejzásadnější rozdíly mezi aktéry? Jak byste pojmenovali klíčové důsledky konfliktu pro jednotlivé aktéry, případně skupiny aktérů? V poslední fázi reflexe se věnujeme zvažování důsledků či přínosu pro účastníky a účastnice samotné. Zajímá nás otázka: Jak jste s konfliktem propojeni vy osobně? Tuto část zaměřující se na osobní rovinu a vlastní (pona)učení (fáze 4) podpoříme mimo předchozí otázku také tím, že se vrátíme k aktivitě z úvodní evokační fáze (graf bezpečí). Účastníkům a účastnicím to pomůže začlenit do svého přemýšlení a zkušenosti nové informace, které získali, a uspořádat si je s tím, co věděli na začátku. V návaznosti na to program uzavíráme tím, že každý pojmenovává nejdůležitější postřeh, který si z programu odnáší. Sabira a Halit Na rozdíl od předchozího příkladu je aktivita Sabira a Halit programem založeným na principech zážitkového učení. Zpracování reflexe je tedy nutné tomu uzpůsobit. I zde ovšem přípravu reflexe musíme začít od pojmenování cílů: Účastníci a účastnice si uvědomí náročnost rozhodnutí o opuštění domova, jakou situací uprchlík či uprchlice po opuštění domova prochází a jaké jsou jeho/její možnosti v nové zemi. Účastníci a účastnice pojmenují, co jim v různých životních situacích pomáhá zvyšovat porozumění druhému člověku. Hledají cesty, jakými mohou toto porozumění uplatňovat pro zlepšování vztahů s druhými lidmi ve společnosti. V návaznosti na tyto cíle navrhneme reflexi, která bude těžit z toho, co se odehrálo v zážitkové hře, která je postavena na osobním příběhu lidí prchajících z Gruzie: Na začátek zařadíme lehké odpružení od děje, vyvětrání emocí (fáze 1). K tomu lze použít například karty z deskové hry Dixit – každý si vybere jednu, která mu nejvíce evokuje jeho rozpoložení a emoce, a sdílí s ostatními. Uvedeme například otázkou: Co ve vás teď nejvíce rezonuje? V následující části se zaměříme na připomenutí průběhu hry (fáze 2). Využijeme k tomu „důkazy“ ze hry (dopisy), ke kterým se mohou účastníci a účastnice vrátit, a na základě nich pojmenovat klíčové okamžiky, zapsat je na lístečky a umístit na časovou osu na zemi. Zamýšlí se přitom: Co z dopisů vás nejvíce zasáhlo? Které okamžiky děje jste prožívali jako klíčové? Účastníci a účastnice si také vyberou a pojmenují konkrétní emoce, které zažívali ve třech jimi vybraných momentech hry. Téma se poté pokusíme zobecnit (fáze 3). V této aktivitě nás zajímá, co účastníkům a účastnicím pomáhalo (případně by bývalo pomohlo) vžít se do emocí jejich postavy. Ptáme se: Kdy vaše pocity ve hře odpovídaly těm, o kterých jste jako postavy psali v dopisech? Kdy se vámi naopak nepodařilo vžít? Proč? Co by vám k tomu bývalo pomohlo? Poslední část reflexe slouží k tomu, aby si účastníci a účastnice vztáhli zkušenost ze hry k reálnému životu a pojmenovali si, co si mohou odnést (fáze 4). Doplníme tedy seznam věcí, které (by) jim ve hře usnadnily se vžít do svých postav, zkušenostmi z reálného života. Ptáme se: Stalo se vám i někdy, že jste nechápali, proč v nějaké situaci konkrétní člověk jedná tak, jak jedná? Co by vám pomohlo se do daného člověka vžít? Reflexi uzavřeme zamyšlením nad dalšími kroky, které mohou účastníci a účastnice aplikovat ve svém životě. Použijeme otázky: Co byste mohli v situaci z vašeho života, která vás napadla, udělat příště jinak? Kdy a proč bychom o pochopení druhých měli usilovat?

Techniky pro reflexi ve skupině

Následující techniky umožňují realizovat reflexi se skupinou i jinou formou než diskuzí. Techniky mohou skupinové diskuzi předcházet – posloužit jako prostor pro individuální reflexi před reflexí celé skupiny (např. kreslení nebo volné psaní), nebo naopak slouží jako individuální uzavření skupinové reflexe (např. NID). Zvláštní důraz věnujeme technikám sloužícím k odfiltrování a pojmenování pocitů.

Odfiltrování prožitku a pojmenování pocitů

▷ Karty pocitů: Připravte kartičky, na nichž jsou napsány jednotlivé pocity (např. radost, vztek, smutek…). Nabídněte účastníkům a účastnicím, aby si vybrali karty, které nejlépe vyjadřují to, jak se momentálně cítí. Pocity je někdy těžké pojmenovat, zvláště pokud na to nejsme zvyklí. Karty mohou být dobrým pomocníkem, jak se učit pocity pojmenovávat.

▷ Obrázky pocitů: Podobný efekt má použití obrázkových karet (např. ze hry Dixit). Každý si vybere jednu kartu, která nejlépe vystihuje, jak se momentálně cítí. Poté každý ukáže kartu a popíše, proč si ji vybral.

▷ Zapojení těla: Pocity lze vyjádřit také tělem. Vyzvěte účastníky a účastnice, ať momentální stav vyjádří pozicí těla nebo grimasou. Pokud máte obavu, že se účastníci/ice budou stydět, mohou všichni naráz zavřít oči a pozici či grimasu udělat poslepu.

▷ Kreslení pocitů: Zážitky lze reflektovat také kreslením nebo grafickým záznamem. Dejte účastníkům/icím k dispozici papíry a pastelky a stanovte limit, během kterého mohou své pocity z programu „vykreslit“ na papír. Na konci práce si můžete udělat ze vzniklých obrázků galerii na zemi nebo na stěně a společně nad nimi rozvést diskuzi.

Shrnující individuální reflexe

▷ Volné psaní: Každý má tužku a papír. Po dobu 3–5 minut píše na zadané téma, text předem nepromýšlí, není třeba hledět na strukturu, gramatiku, čárky. Doporučené je psát tak, aby „tužka neopouštěla papír“. Zadání pro psaní by mělo být vztáhnuto k cíli programu, doporučujeme nabídnout více témat na výběr. Případně lze zařadit i „volné téma“ pro širokou reflexi. Po psaní si účastníci a účastnice po sobě text přečtou, vyberou (podtrhnou) nejdůležitější pasáž textu, a pokud chtějí, mohou ji s ostatními sdílet.

▷ NID: Každý si samostatně formuluje nejdůležitější informaci, myšlenku nebo postřeh dne. Jedná se o volnou reflexi, která nechává široký prostor odpovědím.